Aisha

25. března 2008 v 12:44 | Aisha |  About Us
no,jelikož se tady množí dotazy typu:
"kdy bude něco dalšího?"
tak semvložím odkaz na můj soukromý starý účet na www.liter.cz, kde dávám své dílka na odiv světu.
no jinak...Se Sandrou píšeme další story, doufám, že se vám bude líbit,ale uveřejníme ji až později, až budeme mít napsané nějaké ty dílky. Jinak, věřte mi, začít psát novou story je opravdu náročné (nejen se k tomu dokopat). Můžu říct, že jsem tím novým náměten, který mě naprosto posedl absolutně posedlá (myslím že nejen já) a že se opravdu máte na co těšit.
Jinak sama jsem začala svou story
"Charlie, everything has changed"
kde jsou dvě kapitoly také na literu. Hodlám ji opět rozpitvat a po půlroční pauze se k ní vrátit. Stačí?
Ještě poznámka:
Myslím že ani jeden z těch příběhů není vhodný pro lidi, kterým se příčí krev, vraždy, tajemno, drogy a tak dále.... Znáte nás.
S láskou
vaše Aisha
 

The end....doslov autorek

9. prosince 2007 v 23:23 | Aisha....a rčitě i Vermi |  Destiny of the Future
Ach bože...Tak je konec.... Sice trošku jiný než sme plánovali a opravdu už žádná mychemstory 3 nebude, ale....Bylo to fajn ne?
Popravdě mám krušnou chvíli...Tohle je první delší příběh, který jsem dokončila, a nebylo by tomu tak ,kdybych nepoznala tu nejúžasnější přítelkyni pod sluncem, Sany, kvůli které sem psala v slabých chvílích dál.... Takže za sebe, a asi i za ni....Po těch padesáti kapitolách, ano skutečně padesáti, musím říct, že sem to žila s těma postavama, prožívala každé slovo,dala do toho svoje srdce...A po tom všem mi to bylo tak trochu líto to skončit, ale myslím si...no prostě takhle to má být a kdyby to pokračovalo až dál, už by to ztratilo kouzlo...Stalo by se z toho něco ako telenovele, s pletkama dona gerardéze a doni aleeny....a to fakt ne :)
Uh... Těžknou mi prsty....
Chce se mi bulit
Nejsem malé dítě...neneneneee!
Fajn..takže něco smysluplného... Určitě budeme se Sany psát dál, zdřejmě i společně (doufám v to) ale už ne ff....Každopádně o každé nové story,povídce nebo románu dáme vědět tady na blogu a hodíme odkaz.....
Pokud budete chtít kontaktovat některou z nás a poctít osobním vzkazem či tak :
Loučím(e) se....Milujem vás....Show must go on....
Fuck, why do i cry?
Aisha

25. kapitola

9. prosince 2007 v 23:13 | Sandra & Aisha |  Destiny of the Future
O pár dní později:
Ray:
Česká Republika je krásná, určitě jo. Ale když je tu člověk sám a nemá s kým tu krásu sdílet, tak je to pěkně na houby. Byl jsem tu už pátým dnem a nemohl se nijak zabavit. Přes dny jsem bloudil Prahou a večer jsem skončil buď v hospodě nebo v posteli. Samozřejmě jsem hned druhý den po příjezdu navštívil tu hospodu, kde jsem potkal Moniku. Nepracuje tam už. Samozřejmě.. Byl tam úplně jiný personál. Majitele jsem ani neobtěžoval, moc jsem se utápěl v sebelítosti, ale v alkoholu ne.
Měl jsem samozřejmě taky výčitky ohledně kluků, jelikož o mým odjezdu věděl jenom Bob a Mikey se to dozvěděl až v neděli, když jsem odjížděl. Gerard mi hned pomateně volal, co si jako myslím,že dělám? Vysvětlil jsem mu, že mi tak radila intuice, takže jsem byl nazván idiotem atd. Ale stejně jsem to vnímal jakoby z dálky. Všechny problémy jsem nechal v Americe; Evropa, to byl úplně nový život. A mě se celkem zamlouval.
Byl akorát páteční večer, když jsme se rozhodl zavolat Bobovi. Hned ze začátku mě zarazil jeho tón.
"Bobe, děje se něco? Něco s Bellou? Jak vám to vůbec dopadlo???" zeptal jsem se ustaraně.
"Ale ne, Bella je naprosto úžasná, chodíme teď spolu. Je to prostě ideální žena, takovou jsem si vždycky přál." řekl posmutnělým tónem.
"Tak co se stalo? Stalo se vůbec něco, nebo máš jenom špatnou náladu??" ptal jsem se dál, neklidný pocit ve mně narůstal.
"Bohužel se něco stalo…." vzdychl.
"Tak mi to pověz!"
"Víš, kdo je Elizabeth??" zeptal se.
"Samozřejmě, máma Franka, proč??" zarazil jsem se.
"Víš.. Ona šla na operaci."
"Ona byla nemocná??" skočil jsem mu překvapeně do řeči.
"Jo, ale nijak těžce.. Nikdo z nás to nevěděl, Frank to před námi tajil. Dozvěděl se to v úterý Gerard, když za ním byla Jamia…." vysvětlil mi.
"Sakra…."
"Rayi, ona ve středu umřela…." vydechl Bob.
V tu chvíli se ve mně rozlila taková šílená prázdnota a smutek, že jsem se musel posadit na postel.
"Kriste pane…" vylezlo ze mě si po minutě.
"Jo… Přesně tak. Zejtra je pohřeb…." řekl smutně Bob.
"Ale.. Já se nestihnu vrátit… Nebo.. Možná, že když teď sednu na letadlo…." začal jsem rychle přemýšelt.
"Rayi...." zarazil mne Bob. " Když tam nebudeš, tak se možná nic nestane..."
"Jak nestane?" vypálil jsem ze sebe. "Ty si myslíš, že nejsem dost důležitý, abych tam šel..?"
"Nech toho.." zarazil mě. "Tak jsem to přeci vůbec nemyslel. Frank si asi možná ani nevšiml, že jsi odjel. S nikým teď nemluví, ani s Jamiou.... S nikým."
"Já se tam dostanu. Tak či jinak, i když nestihnu pohřeb, tak musím domů. Už bych to tady nevydržel... Ach bože, Bobe.. To je v prdeli....." vzdychl jsem a promnul si tvář.
Necelých deset minut jsem ještě s Bobem mluvil, pak jsem se začal balit. Naházel jsem tam všechny své věci, nebyl čas na to je nějak skládat. Musel jsem domů, ihned. Byl jsem celkem organizační typ a tak jsem si všechno hned racionálně rozvrhl a zařídil. Za dvě hodiny jsem seděl na letišti a čekal na své letadlo. Když mě pojmulo do svého nitra, s velkým smutkem jsem zavřel oči a snažil se soustředit na něco jiného. Snažil jsem se být klidný.

Frank:
Mé ruce automaticky zavázaly kravatu, oblékly sako, zavázaly boty. Všechny tyto bytostně důležité funkce mé tělo dělalo naprosto automaticky. Přejel jsem si levou rukou po kapse na saku a podíval se na sebe do zrcadla. Svůj odraz jsem vůbec nepoznával, ale tak jako zrcadlo odráželo mojí tvář, moje tvář odrážela smutek tam uvnitř. Mé oči byly zarudlé od pláče a celý jsem byl strhaný a neupravený. Měl jsme chuť si to všechno sundat a zahrabat se od peřin. Ale nemohl jsem to udělat. Nemohl jsem to udělat kvůli mámě; tohle byl její den. Ten poslední...
"Franku.. Pojď..." uchopila mě Jamia jemně za rameno. Překvapeně jsem sebou cukl a podíval se do její smutné tváře.
"Nevšiml jsem si tě..." zamumlal jsem.
"Pojď..." vzala mě skoro mateřsky za ruku a vyvedla z pokoje. Nechal jsme se vést jako malé dětsko. Vyšli jsme před dům a já si všiml Freiry, jak poslušně sedí v dětské sedačce. Skoro neznatelně se na mě usmála. Měla na sobě černé šaťičky a černou mašli ve vlasech. Zamířil jsem ke dveřím, ale Jamia mě zadržela.
"Já budu řídit.." usmála se na mne a já jen poslušně přešel na druhou stranu auta.
Cesta ke kostelu mi splynula v jednu nepodstatnou šmouhu; celou cestu panovalo ticho. Před kostelem stálo pár aut, mamka měla jen pár dobrý přátel. Nikdy nepatřila k těm společenským typům, jenž trávily neděle někde v klubu. Ona se vždy věnovala rodině.
Pomalu jsme vystoupil z auta a podíval se po přítomných; u červeného auta jsem zahlédl Boba s Mikeyem. Ihned se ke mně vydali.Aniž bych jim dovolil něco říct, promluvil jsem.
"Ptám se sám sebe, kdo to všechno zařídil? Já to nebyl..."
"Jamia..." řekl konejšivě Mikey. Pokýval jsem hlavou a začal se topit ve výčitkách a studu.
"No tak.. Za to se nemusíš stydět.." poplácal mě po rameni Bob a já se na něj smutně usmál.
"Myslím, že můžeme jít..." ozval se Mikey.
"A kde je Gerard??" zeptal jsem se.
"Tady..." ozval se hlas za mými zády. Otočil jsme se a spatřil Gerarda, který se k nám pomalu hrabe o berlích.
"Koukněte na něj, invalidu..." zasmál se škodolibě jeho bratr. Gerard po něm hodil naoko naštvaným pohledem, ale ihned se jeho oči vrátily ke mně.
"Jak to jde??" zeptal se.
"Bylo mi i líp..." zamumlal jsem.
"Měli bychom jít..." řekl znovu Mikey.
"No jo furt.." zamručel Bob a tak jsme se společně vidali do kostela. Šel jsme se sklopeným pohledem, nechtěl jsem to vidět. Ale když jsem se posadil vedle Jamii a zbytku mé rodiny, koukl jsem se na ni. A v tu chvíli se mi pohled rozostřil a já se jako malý kluk rozbrečel.
"Šššš..." chytila mě Jamia za ruku a já poznal, že ona též brečí..
"Ach, Jamio.." vzlykl jsem a pevně stiskl její ruku.
A pak přišel kněz a celá má noční můra začala.
Ale já jsem tam uvnitř věděl, že takhle by si to maminka představovala, že takhle by se jí to líbilo. Že by se jí líbily ty bílé lilie a zejména tenhle kostel, kde byla pokřťěna. Cítil jsem těžký žal tam uvnitř v mém srdci, ale zároveň jsem cítil jistý druh úlevy, že takhle to mělo být. Sice to nemělo být teď, ale ten konec ano. Otřel jsem si tvář a statečně poslouchal proslov kněze, který naši rodinu neznal, ale svoji řeč přednášel přesvědčivě.
"Sbohem mami...." zašeptal jsem a zavřel oči.
Brian:
S Lennou jsme navštívili toho terapeuta...A popravdě,nebylo to nejhorší, Lenna se zdá klidnější a vyrovnanější....Ale když je něco dobré, vždy přijde i něco špatné.
Frankovi zemřela máma. Iroické je, že při banální operaci, kdy je procento úmrtnosti minimální. A popravdě Frank, jakožto člověk, který dokáže všechno rozzářit, svým způsobem zhasnul. Slunce zašlo, začalo pršet.
Popravdě jsem Isabelu moc neznal,ale musela to být úžasná žena....
Seděl jsem v křesle, na stole horká káva a v ruce noviny, ale mé oči bloudily po tváři nádherné ženy, co spala na pohovce vedle mě. Byl večer, Alie si už přišla vyzvednout Aarona a my dva tu s Lennou zůstali sami.
V duši jsem cítil pravý význa toho, čemu se říká melancholie. Právě pro tuhle chvíli jsem se narodil, a právě teď vím, že zrovna tohle jsem já, s touhle ženou, s těmito přáteli, s touhle prací,tady a teď. Tohle jsem já. Tak to má být. Klid. Nic víc....
Bože děkuji ti....

Gerard, po pohřbu:
Jel jsem v autě , vedle mě seděl Frankie, řídil Mikey. Jamia musela ještě něco zařídit. Malá Keira seděla Frankiemu na klíně a objímala ho, byla sladká, jak tak pochrupovala. Ale její táta se jen prázdně díval z okna a zkoušel se srovnat s tím vším.
"Chápu jak se cítíš....A opravdu nevím co ti říct...Když umřela babička, mohl kdokoli říct cokoli a stejně to byly jenom kecy bez smyslu." Otočil hlavu a podíval se na mě.
"Chybí mi." Zašeptal a pohladil dceru po vlasech.
"Já vím...."
"Možná...možná se teďka připojila k tomu tvojemu posranému černému průvodu." Pokoušel se o ironii,ale hlas se mu krkolomě lámal. Sklopil jsem zrak. Měl jsem strach, že jsem to přivolal....Byl to můj nápad....koncept tý desky, co nás zničila. Koncept,který se stal zkurvenou skutečností.
"Nevyčítej si to. Nemá to s tím co dělat." Šeptal jako by mi četl myšlenky. Znal mě líp, než bych řekl. Ale stejně ten dojem, že to říká i sobě, nezmizel.
Zvedl jsem zdravou ruku a oba si je přitáhl v objetí.... Frank jenom vzdychl a opřel se o mě.
Když jsem se dostal domů (popravdě nebylo moc lehké zdolat ty schody) nestačil jsem si ani sednout a už mi zvonil mobil. Neznámé číslo.
"Way. Kdo volá?"
"Jak je ty děfko?"
"Berte? Proč mi voláš z jinýho mobilu?"
"Někde se prokeclo moje číslo...."
"Aha...Co je?"
"To ti nemůžu jen tak zavolat?"
"Ne, když frankovi umřela máma, ne když mě srazilo auto. Co chceš?"
"Ou...to sem nevěděl, to je mi líto, s tou mámou. S tím autem si to zasloužíš."
"Zmrde." Zasyčel sem unaveně, takže to nevyznělo to tak urážlivě jak by mělo.
"Volám ti...Ne,...zkus hádat."
"Fakt nemám náladu, sem utahanej, byl sem na pohřbu, frank se vysypal, mám výčitky a takový ty pičoviny,takže jesi mi to chceš říct,řekni jinak na tebe seru."
"Milej jako dycky."
"haha."
"Takže, k věci...."
"No konečně..." vydechl sem a sedl si.Konečně..
"Al se vrací...Teda jako už sme zpátky v New yorku. Asi dvě hodiny."
"Hm...A co s tím mám co dělat já?"
"Jesi nevíš, seš takové hovado,že tě asi přijdu zmrzačit ještě víc." Povzdechl sem si. Jasně,že vím, ale ona mě nebude chtít vidět.
"Gee, dělej, než si sbalí věci a odjede už navždycky."
"Typyčo...Cože chce-?" vyjekl sem a vyhrabal se zase na nohy.
PÍP-PÍP-PÍP-PÍP
Já ho zabiju....
Aileen:
Dorazili jsme, já se s klukama rozloučila. Teď máme tříměsíční volno,tak se rozhodnu co udělám.... Vyzvedla jsem Aarona od Bráji a ten mě radostně vítal až sem z toho měla málem chlupaté trauma na svetru. (aaron samozdřejmě).
A doma? Doma nic... Strhla sem ze zdí všechny Gerardovy fotky a vyhodila je. Vyhodila jsem všechno co mi ho připomínalo. A přestože jsem byla unavená, udělala jsem si pořádek v ateliéru a dokonce vymalovala jednu zeď zpátky na bílo...Tu popsanou samozdřejmě.
Je čas všechno smazat, zapomenout a začít znova...
A pak, asi kolem deváté večer, někdo zazvonil...šla jsem otevřít. Netušila jsem, kterej kretén by mohl otravovat zrovna teď a když jsem otevřela ty zkurvený dveře, měla sem málem srdeční příhodu....
Gerard:
"Al ! Prosímtě otevři! No tak, Aileen!" bušil sem už deset minut do dveří, za kterýma sem už deset minut slyšel tichý pláč, který mi lámal srdce.
"Vypadni. Já přece neexistuju! Už mě přece nechceš nikdy vidět ne?!" ozvalo se tlumeně.
"Doprdele! Kurva! Shit! Aileen Melogy, Aleno Horáková nebo jak se to ksakru jmenuješ, otevři mi, nebo tu budu řvát celou noc, nebo přinejhorším budu i zpívat!" Bouchl jsem berlou do dveří, ale nemělo to žádnej účinek.
"Alie. Prosímtě, otevři mi. Chápu, že to moje vztekání tady je komický, ale.... Leen, já tě potřebuju alespoň jednou v životě ještě vidět. Prosím!"
Vrzlo to a objevila se malá škvíra. Pak se zvětšila a přede mnou stála ta nejnádhernější žena , jakou jsem kdy viděl, přestože na sobě měla steré tepláky pocákané barvou, ostříhala si vlasy , takže se jí vlnily jenom po ramena. Byla hubenější, drobnější, bledší a průhlednější,milionkrát zlomenější a smutnější, než jakou jsem si jí pamatoval, ale byla to ona. Jenom beze slova stála a dívala se mi do očí.
Jedna moje část řvala ať odvrátím pohled, protože to šíleně bolelo, vidět ji plakat kvůli mě, vidět jí vůbec plakat, a ta druhá ji chtěla obejmout, políbit, dotknout se jí.
Udělal jsem smlouvu sám se sebou a natáhl ruku a jemně se dotkl její tváře abych jí setřel slzy. Nejdřív ucukla, ale pak zase jen beze slov a pohybu stála, s mou dlaní na své tváři.
"Nespala jsem s ním." Vyjelo z ní najednou. Zamrkal jsem překvapením.
"Nechtěl jsem abys odešla...Teda chtěl, ale v ten moment,....nepřemýšlel sem..."
"Nechtěla sem aby se ti cokoliv stalo.Kdybych mohla tomu autu zabránit-"
"Nemohla jsi..."
"Pořád mě máš rád?" zeptala se nevinně a upírala na mě své stříbrné oči s takovou silou, až mě to děsilo. To, co teď řeknu, je závazné.
"Miluju tě." Řekl jsem a možná opět čekal že uteče. Ale pořád tam stála a jenom tak koukala.
Aileen:
Vím, že je to pravda... A vím že jestli ho zase odmítnu, umřu...tam někde uvnitř.... A on taky.... Ale...Nevím co mám dělat....Nevím...Nevím...Ach bože, dej mi sílu.
Ani nevím jak, ale naprosto spontánně jsem ho objala, jako bych se chtěla v jeho náruči schovat.
"Omlouvám se, Gee." Zamumlala jsem někde do jeho krku.
"Co bylo, bylo...Začneme znova. OK?" zašeptal mi do vlasů až mi běhala elektřina všude po těle.
Gerard:
Vychutnával jsem si tu chvíli, kdybych měl někdy umřít naprosto šťastný, tak teď bych byl připraven.
Odtáhla se. Její obličej,vlasy,všechno byly v mých dlaních a její oči...všude... Nevnímal jsem bolest v ruce a nevímčem všem.
Jenom jsem se jí díval do očí a poprvý za celou tu dobu se odvážil pojmenovat to, co v nich vidím. Lásku. Šílenou, nesobeckou, zmatenou lásku.
Usmála se a já měl pocit, že exploduju štěstím, jenom proto, že mám šanci ten úsměv vidět, zachytit jej ve své mysli jako mávnutí motýlího křídla.
Pak si se opřela svojím čelem o to mé, vzala mě za ruku a naprosto rozhodnutě pronesla.
"Začneme znovu. Ale všechno to hezké si poneseme sebou...Až do konce."
THE END
 


Moje krátká story...už ukončená

19. listopadu 2007 v 15:47 | Aisha |  About Us
Je spředená ze snů a reality mojeho zesnulého kamaráda Gigiho. Není to úplně podle skutečnosti,protože on umřel jinak, ale takhle si to představoval on..Je to inspirované mnou,jím,námi,jednou story,hudbou a našimi životy a strachem , že zaprodáme duši za úspěch.
Přečtěte si to a komentujte :)

24. kapitola

11. listopadu 2007 v 22:51 | Vermi & Aisha |  Destiny of the Future
Neděle:
Brian:
To je v háji! V prdeli to je! V pejči! Já toho gerarda zabiju!
Musel sem v NEDĚLI otravovat ty největší šéfy těch největších hal kde sme měli hrát a různý agentury že nebudeme hrát,protože kostiprdel Way je magor a skočil si šipku pod auto...Grrr...
To si vyžere...Zapíšu si to do deníčku, abych na to nezapoměl.... Kdeže mám tu tužku?!
Gerard:
Jsem magor! Kretén...Co jsem to provedl! A už mi tady nezbyla ani jedna čokoláda! Sakra....
Co mám dělat?
Znovu sem si to přehrával...Všechno..Všechny ty chvíle...A vše,dokonce i frankovy kecy nasvědčovaly tomu, že ona cítí to samé..Pak jsem ale v nejmenším nechápal její reakci... Kurva co jsem jí to vlastně řekl? Že je děvka? Že má zmizet? Hm...Povedlo se...Zmizela...A jak ji tak znám, je moc hrdá na to, aby se sama od sebe vrátila....
Možná...Sakra...Když ji zavolám, nic tím nespravím,ale.... Aspoň si to ujasníme.... Ted je... Nevím kde je...Hodně daleko ode mě...
Zvedl jsem zdravou rukou mobil a vytočil její číslo...Ozvalo se známé blitíhodné píp píp a já zavěsil...Jako věčnej puberťák...Nic jinýho nejsem, nebo snad ne?
"Seš srab Wayi." Řekl jsem si a v překvapení si uvědomil, že nahlas...A můj hlas zněl divně...
"Tak fajn...Do toho...Utopit se v záchodě můžeš i jindy." Zamumlal sem si zase sám pro sebe a skutečně číslo vytočil...
neděle v noci:
Alie:
Včera jsme dorazili. Mám pokoj s Bertem.... Jeho věci sou rozházené všude po pokoji...Přestože je to na pohled nečistý chlapík, docela hezky to voní..By člověk neřekl, že si tak rychle na tu vůni zvykne.
Zvedla jsem se z postele a upravila si make up. Naházela pár věcí do kabelky, ale ve dveřích mě zastavil hlas.
"Kam jdeš Alie?"
"Ty ještě nespíš zlato?"
"Nějak nemůžu usnout. Kam teda jdeš?"
"Já nevím..Jen se tak projít."
"Aha,takže zase zapadneš do nějaký hospody, sbalíš nějakýho kluka, ojedeš ho a pak si budeš rvát vlasy proč si to dělala?"
Mlčela jsem. Znal mě dobře.
"Znám tě dobře Al. Skoro od začátku tvý kariéry...."
"Jo...Kdybych ti tenkrát ve vzteku nemrštila cígem do báglu, tak bych nebyla tam kde jsem."
"Ten bágl je pořád propálený a pořád ho mám." Zazubil se a pyšně ukázal zalátovanou malou tašku.
"Moc z něj nezbylo." Poznamenala jsem. Jeho oči se ve tmě smutně leskly.
"Mám tě moc rád, víš to?"
"Já tebe taky..."
"Proč tam jdeš?"
"Protože potřebuju cítit bolest, abych věděla že žiju."
"Nech si ty kecy...Už seš čistá, zvládlas víc než kdokoli jinej...Sakra Al!"
"Berte kurva nedělej mi mámu!"
"A když ne já, tak kdo jinej!?"
"Je to můj život Bertie." Dodala jsem měkce a s těžkým srdcem a zmučeným pohledem v zádech sem zabouchla dveře. Já ho milovat nemůžu... Ne jinak než jako nejlepšího přítele...
Toulala jsem se ulicemi kamenné šedé prahy a měla pocit že sochy na václaváku ožívaly a dýchali mi na krk...Bylo to živé, ale ve srovnání s New yorkem byl zdejší noční život hřbitovním tichem.
Do očí mě uhodil neonový nápis Bar u Černé Kathy. Zapadla jsem dovnitř...Normální bar, pár ožralů, nějaká kapela...Sedla jsem si přímo k pultu a objednala si zelenou a peach vodku...Ach staré zlaté česko...
Házela jsem do sebe asi třetího panáka když si vedle přisednul nějakej chlápek, co na mě asi deset mint čuměl z roku.
"Ahoj kotě."
"Nazdar borče." Kouzelně sem se usmála. Nebyl škaredý a díky tomu zdřejmě hodně sebevědomý. Jeho oči byly tak modré až se mi z nich chtělo zvracet, protože modrá byla tak rozdílná od tý nádherný zelenohnědý...Ne co to kecám...Měl krásný tmavomodrý oči orámovaný černýma řasama, které by mu záviděla leckterá slečna. Jeho rty byly smyslně plné a nos mě lehce křivý, asi kdysi dávno zlomený. Tmavěhnědé zvlněné vlasy mu padaly kolem tváří olivového nádechu. Ale nejvíc mě zaujaly jeho ruce. Ten chlap musel být na manikůře!!!!
Představil se mi jako Patrik.
"Já jsem Alena. Alena Horáková." Zazubila jsem se vlastní ironii. Alena Horáková...Jméno mojí matky zamlada...Moje jméno než se vdala a já získala jméno Melogy. Ach...
"Alenka...Takže jednou bayleys pro Alenku!" zahučel na pultmana.
Během hodiny se kolem mě rojil houf mladších mužských, a každý mi objednával... Přiznám se, že umím pít. Ale po tolika panácích a jiných hnusech už se mi lehce motala hlava.
Přimotal se ke mě Patrik, ze kterého se vyvinul docela příjmný společník a svádivě mi pošeptal do ucha:
"Kotě? Nechceš se nenápadně vytratit?"
Chvíli jsem to zvažovala a škodolibě se zasmála nad představou gerardova výrazu kdyby mě viděl...
Dopila jsem tu hromadu chlastu co mi kluci objednali a zvedla se. Trochu jsem zavrávorala, ale Pat mě ochotně zachytil... Nejdřív sem kráčela zavěšená do něj a snažila se na nic nemyslet... Byl docela milý a pořád opakoval, že mě z někama zná. Jenom sem se tomu přiopile smála a občas ho kousla do ucha.
Pro ostatní noční plížily jsme nejspíš vypadali jako šťastný zamilovaný páreček,ale skutečnost byla jiná... Jak mi prozradil, ten den se rozešel kvůli nevěře se svou dvouletou přítelkyní. Docela jsme si rozuměli...
Doklopýtali jsme k němu do bytu. Rožnul světla a já uviděla nádherný a elegantně zařízený prostor...
"Jsem bytový architekt...." Prozradil mi, zatímco mě líbal na krku...Jeho polibky byla tak...sladké a přitom hořké a chtělo se mi z nich zvracet... Teda ne z těch polibků, ale z toho proč to děláme...Dva blázni ztracení ve vlastní hrdosti...
"Počkej..." zarazila sem ho, když mi rozepínal kalhoty.
"Copak? Je to moc rychlý?" zabručel nejistě. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři...
"Mohla bych se osprchovat?" zaškemrala jsem... Nějak sem na to po cestě zapoměla...
"Oh...Jistě...Koupelna je támhle." Ukázal na zelené dveře.
Položila jsem bundu na věšák a vrávoravě cupitala vstříc tomu otvoru co mé opilé mysli tolik připomínal zubatou tlamu, ve které jsem doufala že se ztratím a nenajdu...Nebo najdu?
Nechala jsem pramínky střídavě horký a studený vody stékat po svojem zmučeném těle. Nechápu co se těm chlapům na mě může líbit. Sem tlustá, mám moc velkej zadek, strie,celulitidu,a všechno možné...tedy snad až na slepák a hemeroidy. Jednou jsem dokonce uvažovala jestli nejsem transsexuál, ale to jsem byla ještě hodně malá holka... Protože...No...protože jsem se zamilovala do své nejlepší kamarádky a ono to nebylo moc normální...Tak sem místo abych si připoštěla že část mé orientace bude i lesbická, tak sem si namlouvala že jsem ve špatným těle...A teď si spíš říkám že žiju špatný život, a ve skutečnosti jsem úplně někdo jiný...
Mám dojem že slyším zvonit svůj mobil, ale to je asi jenom zvukový klam...Sem přece opilá ne?
Vylezla se a zabalila do patrikova županu. Protřela jsem si ručníkem vlasy a vyšla na chodbu..
"Někdo ti volal." Oznámil mi patrik. Pokrčila jsem rameny.
"Vzal jsem to...Byl to nějakej chlap." Ztvrdl mi usměv.
"Kdo přesně to byl?" zeptala jsem se s hrůzou?
"Nevim...Nějakej Gery? Ne, Gerááárd... Mluvil anglicky."
"Shit...." Doprdele!Kurva!
"Co přesně říkal?"
"No...Ptal se, kdo jsem. Tak sem řekl že tvůj dočasný přítel...A on se ptal po tobě a tak sem řek že si zaneprázdněná a budeš celou noc...Není liž pravda?" samolibě se usmál a přivinul mě k sobě... Chtělo se mi brečet...Vytrhla jsem se mu a rychlostí kulového blesku se oblíkla a zmizela jeho zmateným očím.

Gerard:
Tak...Někdo to zvedl.
"Aárblkelrrtoiitz?" ozvalo se ze sluchátka něco naprosto nesrozumitelného. Mužský hlas. Že by špatný číslo? Ne to ne, volal jsem jí už mockrát.
"Ahoj..Tady Gerard."
"Aaa...Co potřebujete?"
"Kdo to je?"
"Sem Patrik Marnotský."
"Aha...Je tam někde Aileen?"
"Jaká Aileen?"
"No Al..Taková krásná tmavovláska se stříbrnýma očima."
"Jooo, vy myslíte Alenu?"
"Asi ano." Odpověděl sem naprosto zmatený jeho lámané angličtině.
"Je v koupelně... A myslím že bude zaneprázdněná celou noc, takže zavolejte až ráno."
"Cože?" kurva co se děje? "Kdo jste?"
"Její přítel pane...Nashledanou." Bylo uplně cítit jak se egoisticky usmívá a já se propadl do beznadějné deprese. Moje hrdost se zmohla akorát na prásknutí telefonem.
Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu. Ruka mě bolela, hlava mě bolela, srdce mě bolelo. A kdyby mi nebylo třicet dva asi bych i brečel.... Tiskl jsem víčka ve snaze zahnat ty děsivé představy Al s nějakým chlapek. S jakýmkoli chlapem... Ach bože...
Al:
Proplížila sem se jako myška do pokoje. Bert už spal...Lehla jsem si a raději usnula...
Pondělí v čr:
Bert:
Vzbudil jsem se a překvapilo mě pochrupování vedle na posteli. Alie tam spala, ještě v oblečení...Měla šílené kruhy pod očima a její výraz byl celkově ztrápený... Achjo...Proč zrovna ona...Proč zrovna já...Shit...
Šel jsem za klukama a udělal jim parádní budíček. To znamená, že jsem vytáhl ten megafon a hezky po česku, jak mě to Alie učila.
"Dobrý rááááánooooooo!" screamnul jsem a všeci jak na povel ve stejnej moment si dali polštář přes uši a tak sem screamnul trošku víc.... A oni se zas jak mechanický panenky posadili a zmateně se rozhlíželi.
Jak mě zmerčili....No ajajajaj... Chtěli mě zmlátit...Ale oni nedělali v mládí gymnastiku (škoda že ta postava nevydrží věčně) a neměli tak rychlí nohy...hahahahha
Do pokoje sem se vrátil až tak za dvě hodiny a nechtěně tím Al vzbudil. Promnula si oči a zvedla se na loktech.
"Dobrý ráno." Zamumlala
"Ahoj." Zamručel jsem a seskládal nohy do lotosovýho květu. "Jak se ti spalo? Teda spíš nespalo." Dodal jsem možná až moc podrážděně... To protože mě to sralo, to že dělá něco, co ubližuje všem a jí hlavně, ona to ví a stejně to dělá....
"Nic nebylo." Zašeptala.
"To ti tak budu věřit." Odsekl jsem a měřil si ji znechuceným pohledem.
"Berte...Fakt nic nebylo..."
"Mě je to stejně jedno. Je to přece tvoje věc a já nejsem tvá matka ne?" odvrátil jsem se od ní.
"Mám kocovinu." Zabrblala a cítil jsem pohnutí vzduchu, když se chytla za hlavu. Šílel jsem z ní..Z té její bolesti...Z toho jak je snadné zlomit srdce, aby se to nikdy nedalo slepit...A jak ho zlomit vědomně i přes to, že ví, že bude cítit vinu.
Slyšel jsem zvuk kalhot když vstala a šustila nohavicemi... Posadila se ke mě na postel a objala mě zezadu. Vydechl jsem. Nedokážu se na ni zlobit...Nemám za co...Udělal bych to samé...Jenom nechci myslet na to, jak z toho bude bláznit Gee...Je to prakticky jediná žena kterou kdy takhle miloval...Poznal jsem to z toho jak o ní mluví, i když to nikdy sám nepřiznal...Je průhledný , ale i tak lže...Liar Liar pants on fire!You gonna burn in hell... Sakra...Jestli je nějaký peklo,... pro mě je peklo už tohle...co bude dál.
Položila mi hlavu na rameno...
"Sbalila jsem nějakýho týpka u baru...šla k němu do bytu...Pak se osprchovala...A mezitím mi volal gerard...A ten kluk to zvedl a vyfuckoval ho." Šeptala mi plačtivě do ucha....Sakra....Takže Gee se už prakticky přežírá čokoládou a rozhlíží po pokoji čím by si ublížil...sakra sakra sakra....

Neděle v USA:
Frank:
Probudil mě zvuk sekačky na trávu. Pomalu jsem si protřel oči a posadil se; pak můj pohled sklouzl na hodiny. 12:43. Uvědomil jsem si,že je neděle; že jsem celý sobotní večer bloumal městem a že jsem s Jamiou neprohodil jediné slovo.
"Sakra.." vzdychl jsem a vykoukl z okna.
"Počkat.." zarazil jsem se, když jsem neviděl svoje auto. Nechal jsem ho někde? Dal jsem ho do garáže? A pak jsem si uvědomil, že touhle dobou už bude máma v nemocnici.
"KURVA!!" vykřikl jsem a vztekle ze sebe shodil peřinu. A pak jsem začal mluvit sám k sobě.
"Ne, ne, ne! Teď to musí vypadat, že jsem tady byl zavřený úmyslně! Že jsem se tomu vyhýbal. Do prdele.. Co jsem to provedl.." V mysli se mi ukázal nepříjemný obraz mámy, jak se kouká dveře a říká si, čeho se to jen dočkala. "A dost!"
Vyrazil jsem ke skříni, hodil na sebe kalhoty a mikinu, a pak už jsem běžel po schodech dolů. Na věšáku jsem šáhnul po klíčích od matčina auta, a rozeběhl se do garáže. A pak jsem se rychle vydal do nemocnice.
Díky bohu byl dobrý provoz a tak jsem tam za deset minut byl. Rychle jsem zaparkoval a vydal se k bloku D, kde máma měla ležet. Zarazil jsem se až rozpisu oddělení. Chvilku jsem se na to koukal, jak kdyby to bylo japonsky. Ale pak jsem se vzpamatoval a nakoukl do vrátnice. Zarostlý stařík mi řekl, kam se vydat a já jsem se rychle vydal k výtahu.
Pokoj číslo 15 jsem nakonec tedy našel. Bylo pootevřeno, asi si tu nemohli zavírat. Decentně jsem zaklepal a strčil hlavu do dveří. Byl to tří lůžák. Rychle jsem se rozhlédl a spatřil mámu schovanou za novinami.
"Mami.." zamumlal jsem a rychle jsem k ní došel.
"Franku.."vydechla překvapením. Naklonil jsem se k ní a políbil jí na tvář.
"Mami, promiň. Je mi to tak líto. Já jsem chtěl.. Ne promiň. Jsem idiot, prosím tebe, odpusť mi to." řekl jsem a sedl si na postel.
"Franku… To je v pořádku." usmála se.
"Mami, není. Choval jsem se jako idiot. Víš moc dobře, že jo. Já.. Já jsem se zalekl, promiň."
Smutně se na mě usmívala a já tak moc litoval.
"Je to pryč.." pohladila mě po ruce a já se tak moc zastyděl.
"Vím, že jsem tě musel zklamat. Jako syn. Stydím se až do morku kostí, vím, že se mi nedá odpustit. Ale já ti slibuji, že to napravím. Jen mi dej ještě jednu šanci."
"Ale no tak.. Franku, nikdy jsi svou šanci nepropásl. Žádné šance nejsou. Já chápu, proč ses tak zachoval."
Chytil jsem jí za ruku a ani trochu jsem nebyl šťastný. Vůbec se mi neulevilo. Jelikož tu ještě byla jedna věc.
"Ta operace.. Kdy jí máš?" zeptal jsem se.
"Zítra v 9." odpověděla a její úsměv pohasl.
"Já se o tebe bojím…" stiskl jsem její ruku.
"Není čeho se bát. Při takových operacích se přeci neumírá." vysvětlila mi, ale viděl jsem na ní, že si není tak moc jistá.
"Při každé operaci se přeci může umřít.." namítl jsem.
"To je ale přeci věc jiná. No tak. Franku. Nestresuj se. Nakonec; operují přeci mne a ne tebe." Nezasmál jsem se a ani ona se neusmála.
"Kde.. Kde je Jamia?" uvědomil jsem si najednou.
"Šla mi s Keirou koupit nějaké křížovky, abych se tu nenudila." řekla mi.
"Hodně jsem toho teď zameškal.." vzdychl jsem. "Nevím, jak to vrátit zpět. Vlastně to ani nechci vrátit zpět, jen to chci zpravit. Myslíš, že se na mě Jamia zlobí hodně?"
"Nezlobí. Jen má o tebe strach.."
Představil jsem si, jak se asi Jamia asi musela cítit, když jsem na ní byl tak neurvalý. Když jsem na ní křičel.
"Tady sou.." řekla najednou máma a já překvapeně vzhlédl. Ve dveřích stála Jamia s Keirou v náručí.
"Jééé.." rozzářila se Keira a natáhla ke mně ruce.
"Prcku!!" usmál jsem se došel jsem si pro ní. Jamia se na mě nedůvěřivě, ale ustaraně koukla.
"Promiň." špitl jsem, ale její výraz se nezměnil.
"Za co se omlouváš??" zeptala se.
"Za moje chování…" vysvětlil jsem. Pokývala hlavou a pak se usmála na mámu.
"Mám pro tebe ty křížovky.."

23. kapitola

8. listopadu 2007 v 8:41 | Vermi & Aisha |  Destiny of the Future
Frank:
Dveře za Rayem a Bobem se tiše zavřely a já pohlédl na Gerarda.
"Mám ti něco vyřídit.." zamumlal jsem a opřel se o postel.
"Od koho??" usmál se Gerard.
"Od Al.."
Ve vteřině byl úsměv pryč.
"Co mi chce?" řekl s hlasem plným hořkosti.
"Že odjíždí a nikdy ne nevrátí…"
"NIKDY??" vzpřímil se rychle Gerard, ale hned se s bolestí zase položil.
"Nebo..Možná říkala, že neví, kdy se vrátí.." pokrčil jsem rameny a velice pozorně si Gerarda prohlížel.
"V tom je vcelku velký rozdíl, stačil sis všimnout??" zamručel Gerard.
"Ano, stačil. A víš, čeho jsem si taky stihnul všimnout?? Že byla nešťastná. Že byla nervózní. Že, že… Sakra, co si jí udělal??" neudržel jsem se.
"Já??? Koukej, co ona udělala mně!!!" bránil se Gerard.
"Asi ses fakt praštil do hlavy; srazilo tě auto.. Nevzpomínáš si? Žádná Al tě nenapadla a takhle tě nezřídila. Přestaň být paranoidní!"
"Vůbec nic o tom nevíš, nikdo z vás. Leda Mikey!! A Mikey je moje rodina, moje krev. Kvůli ní jsem tady, kde jsem. Ona za to všechno může. Kdyby nebyla taková… Taková mrcha! Nemusim ti nic říkat. Nikomu do toho nic není." Bolestivě zavřel oči a zhluboka se nadechl.
"Fajn." procedil jsem mezi zuby. "Nic mi neříkej. Ale seš idiot. Sice Al nijak dobře neznám, ale vy dva jste na sobě vyseli pohledem den co den. Seš průhlednej jako sklo, a ona taky. A teď se chováš takhle. Já tě nepoznávám. I kdyby tě kvůli ní to auto srazilo, tak by před tím neutíkala, ne? Byla by tu s tebou, starala by se o tebe."
Gerard na něj upřel svůj skelný pohled. "Jo, máš pravdu. Kdyby jí na mě záleželo, tak mi nevzkazuje takovej vzkaz."
"Ne, já tomu prostě nerozumim." zamračil jsem se. "Nejsem zase tak moc blbej, víš? Tady něco nehraje. A příjde mi, že je tu ještě nějaká věc, kterou tajíš. Tak ven s ní, jestli teda nějaká je.
"Není.." odpověděl pevně Gerard.
"Tak v tom případě je to vyřešený. Nezáleží jí na tobě, jede pryč, a už se neuvidíte. Spokojený??"
Už mi pomalu docházeli nervy. Bylo toho na mě moc. Pomalu jsem nad sebou ztrácel kontrolu, ale držel jsem se zuby nechty.
"Dobře…" zamumlal Gee.. "Vyhodil jsem jí."
"Cože si??"
"Řekl jsem jím že je děvka a vyhodil jí.."
Koukal jsem na něho jak na boží zjevení, neschopen jediného slova.
"Jsem takovej debil." zašeptal.
"To teda.." pokýval jsem hlavou.
"Teď jsem jí asi ztratil, co?… Posral jsem to. Kurva.."
Ano, tohle byl ten pravý Gerard.
"Jo, to ti neřeknu. Ale momentálně je asi pryč, a i kdyby nebyla, tak za ní nemůžeš, takže.. Takže na dobu neurčitou jsi jí asi opravdu ztratil."
"Kurva, kurva, kurva." zaklel. Nic jsem na to neříkal a hleděl na něj. Byla z něj teď hromádka neštěstí.|
"Hlavu vzhůru, určitě to dáš do pořádku." usmál jsem se na něj povzbudivě.
"Nemyslím si. Chytl mě amok. Řval jsem na ní jako pomatenej. Proč myslíš, že odešla? Proč odjela? Už mě nikdy nechce vidět. Jsem kretén, nejraději bych si nafackoval.Ale teď nemůžu nic dělat. I kdybych jí zavolal, tak mi to nevezme. Sakra…"
"Bude to dobrý…." chlácholil jsem ho. Ale tam uvnitř jsem chlácholil sám sebe. "Bude to dobrý." Bude? Ne, nebude. "Bude.."
"Eh, Franku? Dobrý??"koukl se na mě Gerard starostlivě.
"Jo jasný.." zalhal jsem.
"Děje se něco doma? Příjdeš mi strašně.. Strhanej."
"No…. Nějaké problémy doma, trochu jsem se chytl s Jamiou, ale bude to ok. Jen trochu času…" usmál jsem se na něj. Jenže jsem mu zase neříkal pravdu. Stejně se jí jednou dozví. Ale teď ne.
Prosím, teď ne.
"Je to vážný?" zeptal se.
"Ne…. Jen taková drobná hádka, nic víc." Nelži!
"A kvůli čemu jste se pohádali??"
"Ale jenom kvůli tomu, že zase nebudu moc doma." Nelži, sakra!!!
"To je mi líto.. A myslíš, že se to brzy vyřeší??"
"Určitě."
Alie:
Seděli jsme s Bertem v letadle vedle sebe a celou cestu si povídali a smáli se až se po nás spolucestující otáčeli.
Vyprávěl mi o svých katastrofálních vztazích, ale že je taky splachovací a oklepe se ze všeho. Smích a živost tváře mi vydržela až do doby, kdy se zeptal na mě. Celá jsem ztuhla, takže už by bylo zbytečný zapírat. Díval se mi do očí a němě mi říkal že se můžu svěřit....Povzdechla jsem si. Ale začla jsem a tak nějak to ze mě vypadávalo samo.
Celou dobu mě zkoumavě sledoval těmi modrými pološílenými kukadly a já se cítila lehčí a ne tak špatná jako ve skutečnosti sem.
"No....Co čekáš že teď řeknu?" zeptal se mě upřímě.
"To co si myslíš, samozřejmě. A taky, že jsem pěkná kráva." A to teda jsem. Protože jsem nechala plavat Gerarda svým způsobem a Bertovi ubližuju pernamentně. Vím , že jeho náruč je pro mne otevřená vždy,jakýmkoli způsobem, ale mám dojem že i kdybych chtěla,svou šanci jsem už propásla. A na všech frontách.
"To ti samozřejmě neřeknu. Popravdě....Ste hovada oba dva. Úplní pomatení kreténi."
"No díky." Odsekla jsem hořce. A co sem vlastně čekala?
"Ale nikdy není pozdě to všechno zpravit zlato...." dodal už měkčeji a objal mě. Zachumlala jsem se do záhybů jeho mikiny a nechala se hladit po vlasech. A ukolíbalo mě to natolik, že jsem během chvíle usnula.
Ale neutekla jsem sobě ani ve snech.... Zdálo se mi o Gerardovi a pak ho vystřídal Bert. Vím, že vlastně sám o sobě, když odmyslíme to že si občas zahulí a je umaštěný hovado na koncertech, je to pořádnej kus chlapa (ano,je pořád větší než já) ... Moje myšlenky byly čím dál zmatenější a pak najednou....
"Prosím připoutejte se, budeme přistávat..."
Gerard:
Frank odešel. Bylo na něm poznat, že má fůru starostí, ale přestože jsem ho znal, on si myslel, že mi dokáže zalhat aniž bych to poznal. Ale respektuju, že mi to nechce říct, i když mě to svým způsobem lehce ranilo....
Ale ne tak jako....Sakra co jsem to provedl...Co jsme si to provedli?! Kurva co když jí už nikdy neuvidím?
Zdravou rukou sem si podal nejbližší balík čokolád, bonboniér a různých nechutně sladkých věcí a věnoval se tloustnutí a nabírání endorfinů, které určitě zmizí mílovými kroky při nejbližším stoupnutí na váhu....
Mikey:
"Díky, bylo to vynikající." usmál jsem se na Aliciu a složil příbor do prázdného talíře."Jsem ráda, že ti to chutnalo." oplatila mi úsměv a natáhla se pro talíř. Pak se zvedla a se špinavým nádobím šla do kuchyně. "A jak to teda nakonec vypadá s tim Gerardem??"
"Ale.. Není to tak zlý. Nemá vážný zranění. Myslím třeba zlomenou páteř nebo nějaký žebro. Neměl daleko k v vykloubenýmu ramenu, jenom má velký pohmoždeniny, a taky přetržený vaz v té ruce..Ale..To já jsem ti už vlastně říkal, ne?" zarazil jsem se.
"Říkal.. Dvakrát." ozvalo se z kuchyně.
"Promiň..Ale to víš…Je to.."
"Můj bratr." doplnila mě. "Vždyť já nic neříkám. Kdyby to byl můj brácha, tak se chovám jako ty, ne-li hůř."
"Ale pustí ho někdy příští týden, podle toho, jak se mu to bude hojit. Ale jako ho znám, tak se odtamtud nevyvalí, jelikož zase bude příšerně žrát." zašklebil jsem se.
"Proč?" rozesmála se Alíc.
"Protože je v depresi z Al.." odpověděl jsem jí.
"Podle toho, co si mi říkal, je to dost vážný."
"No pro něj je to hotová tragédie. Bude se litovat, pitvat se v tom pořád dokola. Jako bych to neznal. Budu s tím pak muset něco udělat, ale doufám, že si nějak pomůže sám." vzdychl jsem a rozhodl se přesídlit se do ložnice. "Hele, máme tu ještě nějakej film, který jsme neviděli??"
"Nějak rychle opouštíš téma.." rýpla si a za chvilku se objevila vedle mě. "Nebojíš se o Gerarda? Že by si třeba něco udělal??"
"Cože?" podíval jsem se na ní překvapeně. "Ne, nebo..Já nevím.. Myslím, že si už neublíží.. Snad dostal rozum. Ale pravou ruku má myslím v pořádku, tak.. Ty jo, teď se začínám bát."
"Neboj.." políbila mě na tvář. "Myslím, že si nic neudělá."
"No.. Já ti upřímně řeknu, že mě dělá starost něco jinýho…" vzdychl jsem a začal jsem se pomalu převlíkat do věcí na spaní.
"A co??"
"Frank.." řekl jsem.
"Frank? Proč Frank?"
"Nechápala."
"Je divný.. Cítím takový vnitřní neklid, chová se tak nějak.. Nervźně, Jako by něco tajil. Nvím..Možná se mi to jen zdá..Ale na tomhle posledním turné se choval tak střeleně, bez zábran. A teď je.. Já ti nevím.. Neumím to popsat."
"To se vyřeší. Třeba je to jenom špatný pocit." usmála se na mě. Pokýval jsem hlavou a navlíkl se do vytahaného trička. Pak jsem se k ní vrátil pohledem.
"Tak mě napadá.." usmál jsem se. " Na film bychom se koukat nemuseli."

22.tyyyjo,velké to číslo

28. října 2007 v 18:53 | Vermi & Aisha |  Destiny of the Future
Bob:
"Tak vejdi.." drkl jsem do Raye a ten nešikovně vrazil do dveří.
"Klidni hormon, sakra.." okřikl mě a vešel do pokoje. Nakoukl jsem mu přes rameno a spatřil zafáčovanýho Gerarda, jak k nám zvedl překvapený pohled.
"Hej." hlesl a široce se usmál.
"No ty sis teda dal.." hvízdl jsem obdivně.
"Viď…" zakřenil se. Ray mezitím začal sledovat gerardovy obvazy a různé jiné nemocniční vychytávky.
"Tak to jsem zvědavej, jak v tomhle stavu půjdeš na ten interview do toho pořadu ve středu." řekl. "To tě tam budem vézt takhle na téhle posteli nebo co??"
"Já nikam na interview nepůjdu přece." zamračil se na něj Gee.
"No tak jsem si dělal srandu, no.." usmál se Ray a sedl si na židli. Já jsem se opřel o gerardovu postel a pozoroval ho.
"Jak se ti to vlastně stalo??" zeptal jsem se po chvilce.
"Já jsem vlítnul pod auto…" odpověděl, ale pohled upíral někam za mě.
"Vlítnul jo??" zamračil se podezíravě Ray. "Jako to znamená, že si běžel??"
"Ne asi, skákal.." hodil po něm Gerard pohledem.
"Ne, já jen… Že ty běžíš tak dvakrát do roka, tak se divim.. Že by ses dal na běhaní?"
"Ten jo??" rozesmál jsem se.
"Nechápu, čemu se tu jako smějete…" zamračil se Gerard.
"My se nikomu nesmějeme samozřejmě…" snažil jsem se získat vážnou tvář.
"No a ty jsi tam byl sám??" zeptal se Ray.
"Ne, nebyl." odpověděl Gerard a odmlčel se. "Byl jsem tam s Al…"
"Takže teď jako chodíte běhat spolu??" mrkl jsem na něj.
"NE!!!" okřikl mě. "Nikam s ní nechodim běhat, nikam s ní chodit běhat nebudu…"
Překvapeně jsme se na něj s Rayem podívali.
"Sorry.." zamumlal jsem.
"Ne, promiň…. Nějak nemám náladu…" omluvil se mi rychle Gerard a promnul si unaveně tvář. "Už chci pryč.."
"Já tě chápu.. Máme jít pryč??" hlesl Ray.
Gerard se akorát chystal odpovědět, ale já zaslechl otevírání dveří. Otočil jsem se a spatřil Franka.

Frank:
Když jsem vstoupil do pokoje, tak na mně spočinuly všechny pohledy. Sakra, proč tu musí být i Ray s Bobem?
"Čau.." hlesl jsem a potichu za sebou zavřel.
"No ty vypadáš…" prohodil Ray.
"Dík, takovej pozdrav potěší.." pokýval jsem hlavou a zamířil k posteli. Gerard na mě koukal jak hromádka neštěstí. "To je to tak zlý??"
"Ne, ale ty vypadáš strašně…" zamumlal.
"Sakra, co všichni máte??" vyjel jsem podrážděně. "Je mi dobře, tak se nestarejte."
"Ježíšikriste!!! Nech toho Franku." zamračil se Ray. " Oblečení máš zmuchlaný, nejseš ani učesanej, a o těch kruzích, co máš pod očima, ani nemluvim."
Naštvaně jsem po něm hodil pohledem, připraven pohotově odpovědět.
"Sakra, nebudeme se tu hádat ne???" řekl klidně Bob. Rezignoval jsem a Ray nejspíš taky. Ale Gerard mě propaloval pohledem, jako by do mě viděl.
"Tak jak teda je, kámo??" zeptal jsem se, abych prolomil to trapné ticho.
"Hele, bylo mi i hůř…" usmál se smutně. "Jak se máš ty?"
"Já se mám..normálně.." odpověděl jsem a kousl se do rtu. Nechtěl jsem mu lhát, ale nemohl jsem jinak. Nemohl jsem na ně vybalit, že máma umírá. Nemohl jsem.
"To je super.. A co Jamia?? Keira??"
"No, normální taky hele. Keira zase vyrostla, to je strašný.." usmál jsem se.
"Byli jsme pryč týden a všechno se hned změní, co??" zašklebil se Bob.
"Mi povídej…" zamumlal jsem a znovu se vrátil k předešlému večeru. Úsměv mi rychle zhořkl a zmizel ze rtů. "Co vy??"
"No tak na mě doma nikdo nečekal, leda kaktus…" pokýval Ray hlavou.
"No a já jsem se viděl s Bellou, takže super." zazubil se Bob.
"Na mě taky doma nikdo nečekal a ani jsem se neviděl s Bellou, ale zase mě porazilo auto." řekl Gerard. "Takže nic novýho pod sluncem."
Alie:
Byla jsem na cestě do nemocnice. Nevím proč jsem tam šla, ale něco mě tam táhlo. Věděla jsem, že tím nic nevyřeším, když přijdu a řeknu sbohem, ale i tak...
Otevřela jsem dveře a přes chumel zdravotníků se promotala až k jeho pokoji. Zrovna z něj vycházel Frankie. Ale asi byl moc hluboko ve svých vlastních myšlenkách než aby mě zpozoroval.
"Ehmm," odkašlala jsem si, "Frankieto?"
Nadskočil , takže byl tu malinkou chvilku větší než já, a já musela uznat, že když se na něj dívám zdola, je to opravdu pěknej chlap, ale co už...
"Al?" vyjapčeně se na mě podíval zpátky ze země.
"No...Prosímtě... Mohl bys Gerardovi něco ode mě vyřídit?" soukala jsem ze sebe nejistě.
Nazvedl obočí, ale přikývl.
"že odjíždím a nevím jestli se vrátím..."
Skousl ret. "A proč mu to nezajdeš říct sama?"
"Víš, to je složitý kamaráde..."
"Pravdu!"
"Pohádali jsme se..."
"Aj... Proto se chová jako magor." Přikývla jsem.
"řekni mu že to bude tak jak si přál..."
"Nechápu vás.... Oba jste průhlední jak sklo a děláte si naschvály." Brada mi spadla až na zem.
"Jak-Jak to myslíš?"
"Hádej..." odsekl...
"Jenom mu to vyřiď prosím....Já už musím jít...Letí mi letadlo." Zalhala jsem a běžela pryč... Ne, nic neví... Jenom měl špatnou náladu, něco se mu taky stalo... Nic neví , Al...
O něco později, před odletem:
Dobalila jsem si poslední drobnosti jako jsou šminky a hygiena do kabelky, udělala si kafe a čekala...A čekala.... A kafe už bylo pryč...A čekala... A hrnek umytý....A čekala....A vůůůbec mi to nevadilo....A čekala....Ta apatie mi vyhovovala.... Už jsem klimbala na stole, když ti magoři zazvonili...Vím, že to byli oni, protože máme smluvenej signál...
S rukama plnýma báglů jsem letěla dolů...Tak, sbohem sladký skorodomove,sbohem Gee.
"Ahojteee!" rozzářeně jsem je pozdravila
"Ti hrabe?" spražil mě Rickey.
"Jo, asi jí fakt hrabe... Měli jsme kurva volno Al!" syčel Sam.
"Jo,kluci já vím,...Já prostě... Jenom....Něco se stalo a já... chci domů...Potřebuju domů, pryč z tudma..."
"Něco takovýho Kev žvatlal." Luk zabrblal a díval se na mě zkoumavým pohledem.
"Omlouvám se vám , ale já....já prostě...." zas se mi to všechno vybavilo a do očí se nahrnuly slzy.
"Ach zlato...To je dobrý." Obejmul mě Sam... Asi mi z nich nejvíc rozuměl, ale měla jsem je ráda všechny....
Zafňukala jsem mu v náručí a nechala se kolébat slabou kořeněnou vůní jeho kolínské... A najednou mě ti moji magoři objali taky.... Nečekala jsem to, ale mile mě to potěšilo... Já bych pro ně udělala to samý....
"Al? Máme pro tebe překvápko..." zahihňal se Luk.
"Já nemám ráda překvápka...Co to je?"
"Uvidíš na letišti...A myslím, že tohle překvápko neodmítneš..." Zazubil se na mě a ostatní přikývli... Nesnáším, když sem já ta jediná, kdo neví o co jde...
"Děcka, už bysme ale fakt měli jet, za hodinu to letí." Upozornil Rickey.
"A kde je Kevin a Huhu?" Huhu byl náhrada za Ala. Zmínila jsem se že má předky v japonsku? Ale vyrostl v anglii, takže není problém...A neptejte se, proč mu říkáme Huhu.
"čekaj s překvápkem na letadlo."
"Kde máš Aarona?Nebereš ho s sebou?" Dloubl mě do ramene Sam.
"Dala jsem ho k Lenně a Brájovi..."
"Tak jo... Bando, nasedat!" zavelel Rickey a otevřel dveře svojeho jeepu... A pořádně zapraseného jeepu.
"Vole, kdes to tak zasral?" rýpla sem do něj. New york zas tak blátivej fakt není.
"Nech ho!Víš jakou mu muselo dát práci to všecko sežrat a pak vyrecyklovat na to auto?" Zachechtal se Sam.
"Hahaha, vy jste tak vtipní...Sem si vyjel s Jess do kopců..." zasyčel Rickey a snažil se zařadit přes všechny ty ruce sahající po pásu nebo mentolových bonbonech na palubní desce.
"ááá snad se z tebe nestal romantik, co jede do kopců, jenom kvůli kopcům na její hrudi." Drbal do něho furt Sam.
"Di do pejči nebo tě vysadím!" zrudnul Rickey.
"No tak, pánové!" vložila sem se do toho. "Obojí se dá krásně spojit, ale tedka nemůžem zmeškat letadlo."
"Al do mužských záležitostí se nepleť, drahoušku." Zacukroval Sam a přitáhl si mě do klína.
"No to je fakt, kdybys byla chlap, tak bys asi postrádala ty "kopce na hrudi" a že ty je OPRAVDU nepostrádáš." Přisadil si svou Luky.
"FAJN! Tak já se mezi vás nebudu motat! FAJN" a odsunula jsem se od Sama a hrála uraženou....A Světe div se po zbytek cesty ticho...Ne, fakt nebylo... Když se daj tidle kluci dohromady, je to horší než klepny u nás v baráku....Tak jsem se psychicky distancovala a nemyslela na nic...Snad jen na míhající se a kolíbající krajinu za oknem auta.
Letiště:
Vysoukali jsme se s auta (ty slepice kdákavý baziliščí hubu nezavřeli) a šli do letištní haly....Po odpravení zavazadel a pasové kontrole a nevím čem všem jsme se konečně dostali ke Kevinovi a Huhumu. A Huhu měl na hlavě...Ne, jenom to ne!
"Huhu! Ty blázne, ty sis fakt dal tu trvalou a fialovou barvu?" zaječel Rickey.
"Rickey, dlužíš mi za to dva tácy dolarů..." Zazubil se a Rickey zbledl...
"To nebyl moc dobrej nápad..." Slyšela jsem rickeyho mumlat.
Rozhlídla jsem se, co bude asi tím překvapením...A viděla jsem velký hovno...A pak mi někdo zakryl oči. Ne, Al klid, to není Gerard. To nemůže být on...
"Baf." Ozvalo se mi u ucha a ruce mě otočili.
"Berte?" měřila jsem si ho nechápavě. Ten vůl měl zase černý vlasy!
"Alie!"
"Berte!" zaječela jsem.
"Alie!!!" zařval.
"Berteeee!" screamnula sem
"Alieeeee!" Screamoval taky, až se lidi otáčeli.
"Berte? To tričko je mi nějaký povědomýýýý!"
"To není TO tvoje tričkoooo!"
"Je na něm moje jmenoooo!"
"Není."
"Berteeeeeeeeeeeeee!" zavřeštěla sem naoko vztekle a najednou jsem viděla akorát přibuchující se pánské záchodky.
O půl hodiny později:
"Berte, fakt vylez, ona ti nic neudělá slibuju." Klepal už dobrých deset minut Kevin na dveře.
"Ona mě zbije...Nebo hůř mi šlohne to tričko!"
"Ještě by chytla infekci prosímtě!"
"Ale víš co mi dalo práci jí ho šlohnout ze šatníku?! Je tak nádherně fialový!"
"Ty uchyle, zmeškáme kvůli tobě let."
"Berte! Já ti fakt nic neudělám." Zasyčela jsem jemně.
V pantech se objevila mastná hlava a ve mě se rvaly dvě nutkání: tu hlavu tam skřípnout, nebo ho obejmout."
"Slibuješ?" zaskučel hraně.
"Přísahám..."
"Skončíš v pekle..." vysmíval se mi. "Přísahat se nemá."
"A lhát taky ne...Protože co dělaj lháři?"
"Liar pants on fire! You gonna burn in hell!" zaječeli sme oba a šli najít terminál...

21.kapitolka

8. října 2007 v 20:35 | Vermi & Aisha |  Destiny of the Future
Bob:
Poklidné ranní ticho zkazil debilní zvonek. Vyděšeně jsem se posadil a dezorientovaně koukal na dveře od ložnice, které byly pootevřené. Pak jsem se podíval na hodiny; 12:35. Aha, tak není zas tak moc brzo. Líně jsem se zvedl a jen v tričku a trenkách šel otevřít. Nejdřív jsem se ale podíval kukátkem, jestli to není nějaký úchyl. Blíže neurčitelné afro mi potvrdilo, že je.
"Vim, že tam si, tak mě pusť dovnitř.." ozvalo se to cosi.
"Ne, já tu nejsem.." zašklebil jsem se.
"Dupeš jak slon, ty demente, a mě nebaví tu stát, tak otvírej..." zavrčel a já s úsměvem tedy odemkl. Ray se jako velká voda nahrnul dovnitř a mě nechal stát mezi dveřmi. Pak se za mnou pobaveně ohlédl.
"To tam jako budeš stát a čekat, až budeš moct vyděsit nějakou starou sousedku?" řekl pobaveně a začal si zouvat boty. Uvědomil jsem si teď, že přeci jen nejsem vhodně oblečený a rychle zalezl do bytu.
"Mezi námi děvčaty, tu žádná rakev nebydlí, takže jako klid.." strčil jsem do něj a šel si pro nějaký kalhoty.
"Tím hůř.. Takhle se ztrapňovat před ženskýma.."
"Buď zticha, nemám se za co stydět.." prskl jsem na něj a zalezl do ložnice. Ray to raději nekomentoval a drze se šel podívat do lednice. Něco tam zřejmě ukořistil, jelikož jsem zaslechl nechutné mlaskání. Ale když už jsem se konečně (už oblečený) vrátil do obýváku, tak Ray seděl u stolu a měřil si mě okem kritika.
"Teda jako Bobe, to si nenašel lepší hadry??"
"Jako nechápu, k čemu by mi byly, když seš tu jenom ty." usmál jsem se.
"Jak jenom já? Právě, že jsem tady já.." rozesmál se.
"Tak dost..Proč jsi jako tady???" ukončil jsem ten jeho šílený smích a posadil se k němu.
"Tak Bobeši, poslouchej... Jedu do Evropy.." řekl a oči se mu rozzářily.
"Co??" změřil jsem si ho nechápavě.
"Hele, víš jak je Anglie, tak ten kontinent za tim..." utahoval si za mě.
"Drž už hubu a povídej dál.. Kdo to má poslouchat." řekl jsem naoko uraženě.
"Tak dobře, dobře. Dneska ráno jsem si rezervoval letenku do Evropy a už si taky sehnal hotel... Letí mi to v pondělí..." vyhrkl na mě. S otevřenou pusou jsem na něj koukal, neschopen zaregistrovat jeho slova. Asi ho to trochu naštvalo, a tak mi zamával rukou před obličejem.
"Vnímej konečně už!!" nakázal mi a já se jen zmohl na zavření pusy.
"Jako ty mi chceš tvrdit, že jedeš v pondělí do Evropy, ani nevim kam konkrétně, a to jako proč???" zeptal jsem se zaraženě.
"Jedu do Český Republiky. A důvod je jedinej.... Chci si udělat dovolenou.." vysvětlil.
"Vždyť máš dovolenou.."
"Ale tak chci se nějak kulturně obohatit, a Praha je zdroj kulturních památek."
"Cože??" rozesmál jsem se. " Ty a kulturní obohacení?? Ty přes ty svoje vlasy stíháš jenom kytaru a interview, žádná kultura pro tebe není.."
" Nejseš ty jako trochu drzej??" kopl do mě naštvaně.
"Ani omylem, zlato. Jenom upřímnej." mrkl jsem na něj. Jak on nesnášel oslovení "zlato".
" Tak či onak, jsem se přišel zeptat, jeslti nechceš jet se mnou, ale jaksi se tě nezeptám, jelikož mě sereš." řekl naprosto vážně po dlouhém přemýšlením, jak by mi to vrátil.
"A dobře děláš, protože nejsem takovej imbecil jako ty, abych se táhnul takový prdele..." odbyl jsem ho.
"Jak myslíš... Jak myslíš.. Budeš toho litovat, ty dřevo jedno.."
"To dřevo odvoláš.." zasyčel jsem a probodl ho vražedným pohledem. Už se nadechoval k nějaké jistě trefné odpovědi, když mu začal zvonit mobil.
"Proberem to pozdějc…" sykl a hovor vzal.

Ray:
"Prosim…" hlesl jsem a probodával Boba pobaveným pohledem.
"Hej Rayi, čau.." ozval se Mikey. "Musim ti něco říct… Stalo se něco blbýho a očekávám, že vám to Frank nezavolal, jelikož byl nějak mimo.."
"No nazdar.. Co se stalo???" zeptal jsem se.
"Gerard… Srazilo ho auto.." řekl.
"Cože? Kdy?"
"Včera…. Sorry, že volám až teď, ale je to nějak moc.." omluvil se.
"Kriste pane, vůbec se neomlouvej… Je v nemocnici??"
"Jo.."
"A můžem za ním jít?"
"Jo jasný.." souhlasil a pak mi řekl, kde Gerard přesně leží. Hned , co jsem hovor ukončil, jsem všechno Bobovi vyklopil a ihned jsem mířil k autu. Bob mě zmateně následoval, ale zdržel se jakýchkoli otázek. Díky bohu.
Brian:
Po návratu domů a bouřlivém uvítání sem teď unaveně seděl v křesle a Lenna naproti mě . Dívala se mojim směrem, ale za krásnýma očima jí běhaly myšlenky a pochybuju, že vnímala. Jenom jsem si užíval tu chvíli ticha, bez povyku a jekotu nebo chlámotu kluků. Mám je rád,ale občas se vypnout prostě musí. V dlaních mě hřál skořicový čaj a já se cítil fajn. Takhle si představuju štěstí,klid,pohodu...domov... Jenom jedna věc tu chyběla. K absolutnímu štěstí. Ale nic, nebudu se dneska trápit, to přenechám zítřku.
"Briane?" zeptala se Lenna náhle a tak potichu, že její hlas prořízl ticho jako nůž.
"Ano miláčku?" usmál jsem se na ni, ale její tvář byla plná ponurých starostí. Ne aktuálních,bylo to něco co ji trápilo. Co trápilo nás oba.
"Víš....Jak tady tehdy byla Alie.... No, když jste byli na tour, tak se za mnou párkrát přišla podívat.."
"Udělala ti snad něco?" zděsil sem se.
"Ne, klid." Pousmála se ironicky a pokračovala: "Ona totiž... Jedna její známá měla...No měla prý stejný problém já a dneska má dvojčata..."
Vykulil sem oči a posunkem jí naznačil ať mluví dál.
"Prej má tady nějakýho kamaráda, co takhle a nejen takhle pomohl spoustě lidí. Víš, nevím jestli tomu věřit, ale oni se nějak uzdravili, takže na tom asi něco bude. Jakože já fakt nevím, moc tomu nedůvěřuju, ale mohla by to být poslední možnost...." koukala se při tom do země.
"Broučku...."vydechl jsem a pak se zarazil. "O jakou metodu jde přesně ?"
"No...Prej když změníš cosi jako svůj postoj k životu,ke svojemu tělu. Nějaký psychologický přednášky, možná něco jako Reiki nebo tak. Žádná medicína. Spíš takové.... Nahlédnutí sama do sebe."
"To je beztak blbost." Mávl jsem zklamaně rukou.
"To jsem si myslela taky. Ale Leen mi dala číslo na tu ženu, které to pomohlo a já se s ní sešla. Víš a ona mi to popsala. Prej to ze začátku taky říkala, ale tak proč ne,žejo. Pokud to není založený na žádný chemii, zkusit to může. No a princip je o tom, že každej tělesnej problém ,nebo vůbec jakýkoli problém, má klíč v něčem zapleteném v tobě. Buď v minulosti rodu,nebo tebe, nebo prostě něco, co máš v sobě nevyřešenýho a tak....A prej si po tom uvědomila tolik věcí a začla konečně žít...." domluvila a pořád se koukala tak divně.
"Jak žít? Je z ní snad hippies?" konstatoval sem ironicky. Lenna si zklamaně povzdechla.
"Ne to ne. Je to normální ženská jako já. Ale vyřešila tím i spoustu problémů. Já Sem to ze začátku radikálně odmítala, ale když mi dala Al to číslo, neodolala sem a zavolala jí. A prostě...Přesvědčila mě...Dnes má dvojčata...." Když jsem viděl její zoufalý pohled, který byl opravdu ochotný připustit i tohle, jen sem rezignovaně pokrčil rameny.
"Tak nechat toho můžeš kdykoli." Usmál jsem se.
Aleen:
Vzbudil mě nějakej šramot. Otevřela jsem oči a příval světla mě oslepil Páni kolik je hodin?Proč mě sakra bolí tak hlava?
Původcem hluku byl Aaron. Jediný spojním mě a Geeho. Najednou, když mě ta vzpomínka zabolela, jsem si vzpoměla proč to bolí. Zvedla jsem se na loktech a rozhlídla po pokoji. Byl tam ještě větší brajgl než obvykle a krev. Vyhýbala jsem se pohledem plátnu a kopnutím ho shodila ze stojanu. Dopadl ale špatně a na mě se zubily krvavé šrámy. Žádné oči, co by se na mě smály...Povzdechla jsem si a odklidila ho bokem. Pustila jsem chudáka Aarona z balkonu, kde byl celou dobu zavřený (pokud není zima,dávám ho na vzduch, pokud v bytě nejsem). Hodil na mě jenom vyčítavý pohled a naštvaně odkráčel do pelechu.
"No fajn, naser se na mě i ty! Ty-ty-ty.....černá obludo!" zaječela sem za ním jako hysterka. Jako?
Celým bytem se nesla "nelibá vůně" . Měla sem velice špatné tušení o jejím původu .
Když jsem dala celej byt po svým "atentátu na srdce" do kupy a vyvenčila aarona, bylo už kolem čtyř hodin odpoledne. Vzhledem k tomu, že jsem se probrala něco po obědě....
Zakázala jsem si myslet na špatné věci a tím pádem i na Gerarda. Ale pořád jsem byla jenom prázdná skořápka. Schránka bez dopisu. Dopis nepřijde, nikdy ho nikdo neposlal se správnou adresou.
Kolem páté volal Kevin (N/A: manažer, pamatujete?). Jeho hlas zněl ustaraně a utahaně.
"Alie? Jak se máš?" zeptal se strojeně.
"Líp už to nejde." Odpověděla jsem ještě strojeněji.
"No, zařídil jsem to turné. Kluci sice dvakrát nadšení nebyli, ale řekl jsem jim že pak budou mít dva měsíce padla. Celý dva měsíce."
"Keve, asi mě nechápeš...Já se nechci vracet vůbec a to znamená že ani na dva měsíce...." namítla jsem , jako kdybych to měla vysvětlovat dítěti.
"Ještě nevíš jak se všechno vyvrbí, tak nemel. Navíc oni o tom, že něco takovýho chceš vůbec neví. Myslím že to ani ty sama přesně nevíš, totiž co vlastně chceš?" To mě dostalo.
"Chci pryč. A už se nikdy nevrátit. Hodně, hodně daleko. Chci zase domů Kevine." Zašeptala jsem prosebně. Na druhé straně zazněl teatrální povzdech
"Alie, broučku, stejně se to nějak vyvrbí, nedělejme ukvapený závěry ok? Už se o tom teď nebavme, až to přijde, tak ať..."
Přikývla jsem, a přitom mi nedošlo že to nevidí. Musel slyšet jenom můj dech a ticho. Tak pokračoval.
"Takže...to tour... Zítra tě vyzvednem ve dvě. Je to na dva týdny, možná se to prodlouží, ještě uvidíme, jo?"
"Dobře, nachystám se. A kam jedeme?"
"Do česka broučku, do česka. Domů." Bylo slyšet že se usmívá. Usmála jsem se taky. Uvidím mámu!
"Já tě miluju." Zasmála jsem se radostně. Po dlouhé době první upřímná radost. Rok jsem je neviděla. Celej zkurvenej rok.
"Já tebe přece taky Alie."
"Jak si to dokázal?"
"Ehm...řekl jsem že děláme kampaň - ve svých stopách- "
"Ty seš ten nejgeniálnější manažer!"zavýskla jsem.
"No, už je po mně sháňka, takže zatím pa ty držko jedna."
"Hovadoooo." Zaskrímla sem.Najednou se všechny barvy jakoby rozjasnily a jí byla schopná normálně fungovat. Viděla jsem před sebou neustále vizi domova. Konečně. Už bylo načase se vrátit. Vrátit bez návratu...
Sice mám strach, co mě tam čeká, ale....



Kam dál